Autorka otevřeně popisuje, jaké pocity osamělosti, vyčerpání a ztráty vlastní identity zažívala na mateřské dovolené. Přes vnější dojem dokonalého života bojovala s izolací a psychickým tlakem. Teprve díky navázání kontaktu s jinými maminkami a otevřenosti v rozhovorech našla oporu a pocit sounáležitosti. Článek je výzvou ke sdílení reality mateřství bez přetvářky.
Všichni vám řeknou, jak krásné období mateřství je. Jenže o tom druhém konci se mlčí. O samotě, odloučení, ztrátě vlastní identity. I já tomu věřila, že mateřská je sladká dovolená. Až do chvíle, kdy jsem po týdnu bez kontaktu s dospělým člověkem plakala do dřezu mezi mytím lahví.
Když jsem otěhotněla, měla jsem představu jako z reklamy – ranní úsměvy, miminko v náručí, káva na balkoně, klid. Lidé kolem mě mluvili o zázraku života, vztahu mezi matkou a dítětem, o tom, že „teď už nikdy nebudeš sama“. A já jim věřila. Jenže ta realita, která přišla po porodu, měla úplně jinou tvář.
Můj muž chodil do práce. Rodina bydlela daleko. Kamarádky? Ty pracovaly, cestovaly, žily. A já? Já byla doma. S miminkem, které mě sice milovalo, ale neumělo mluvit. Dny plynuly v kruzích – kojení, přebalování, uspávání, pokusy najíst se. Noci byly rozkouskované, tělo vyčerpané a hlava zahlcená tichem. Ano, tichem. Protože celý den nepadlo jediné vědomé slovo.
Poprvé mi to došlo po týdnu, kdy jsem nemluvila s nikým jiným než s dítětem. Stála jsem u dřezu, myla nádobí a najednou jsem si uvědomila, že se mi třese brada. A pak přišly slzy. Z ničeho nic. Nebyla to deprese. Byla to izolace.
Začala jsem si všímat, že to není jen můj problém. Ve facebookových skupinách pro maminky jsem četla příběhy jiných žen: „Jsem unavená. Manžel nechápe, co prožívám. Připadám si neviditelná.“ Jako by mateřství ze ženy udělalo neviditelnou pracovnici na plný úvazek bez volna, bez platu a bez uznání.
A přitom navenek všechno vypadalo skvěle. Úsměvy na Instagramu, fotky s miminkem, komentáře „jsi ta nejlepší máma!“. Jenže za těmi fotkami byla žena, která si odkládá jídlo, protože miminko pláče. Která už tři dny nespala víc než dvě hodiny v kuse. Která nemá energii ani na to umýt si vlasy.
Společnost nám říká, že máme být šťastné. Vždyť jsme si to přece „vybraly“. Jenže realita mateřství je těžká. Je to psychická i fyzická výzva, která často žene ženy na hranici sil. A pokud nemáte podpůrné okolí, stáváte se vězenkyní ve vlastním domě.
Co mě zachránilo? Kontakt. Skutečný, ne přes sítě. Začala jsem chodit na mateřská setkání, i když se mi nechtělo. Překonala jsem strach, že budu vypadat zoufale, když někoho oslovím na hřišti. A zjistila jsem, že nejsem jediná. Že spousta žen touží po obyčejném rozhovoru. Po větě: „Taky máš dneska pocit, že nic nezvládáš?“ A po odpovědi: „Ano. Ale zvládáme. Protože jsme tady.“
Dnes už o tom mluvím nahlas. Mateřství není jen radost. Je to i samota, únava a někdy i pocit, že jsme samy sobě cizí. Ale čím víc o tom mluvíme, tím víc se ruší ten tlak být „dokonalá máma“. Ta, co se nikdy nezhroutí, co má vždy uklizeno a usměvavé dítě.
Já už nechci být dokonalá. Chci být skutečná. A chci, aby jiné ženy věděly, že když brečíš u dřezu, nejsi slabá. Jsi matka. A děláš víc, než si kdokoli uvědomuje.
