Autorka několik let trpěla extrémní únavou, kterou okolí zlehčovalo jako lenost nebo psychický problém. Po dlouhém hledání jí byla diagnostikována idiopatická hypersomnie – neurologická porucha spánku. Díky léčbě a sebepřijetí se postupně vrátila do běžného života. Otevřeně sdílí zkušenost, aby upozornila na nevyslovenou realitu tisíců žen s neviditelnými nemocemi.
Lidé si mysleli, že jsem líná. Že přeháním. Že potřebuju jen „pořádně vstát, dát si sprchu a začít fungovat“. Jenže já jsem opravdu nemohla. Moje tělo chtělo jen spát. A moje mysl pomalu odumírala. Roky mi trvalo zjistit, co se mnou vlastně je. A když přišla diagnóza, rozplakala jsem se – úlevou.
Začalo to nenápadně. Po vysoké škole jsem nastoupila do práce, všechno bylo v pořádku. Jen jsem bývala často unavená. Víc než ostatní. Potřebovala jsem si po práci lehnout, o víkendech jsem spala i 14 hodin a stejně se budila jako po flámu. Ale říkala jsem si, že je to stres. Že se musím jen „přizpůsobit dospělému životu“.
Jenže pak se to zhoršilo. Začala jsem usínat v tramvaji, na záchodě v práci, jednou dokonce na poradě. Lidé si ze mě dělali legraci. Jenže mně to bylo spíš k pláči. Byla jsem neustále vyčerpaná, měla jsem zamlženou hlavu, motala se mi řeč, nedokázala jsem se soustředit. Bylo to jako být opilá – bez jediné kapky alkoholu.
Moji blízcí mi radili klasicky: víc se hýbej, jez zdravěji, najdi si koníček, běž na sluníčko. Jenže nic nepomáhalo. V práci jsem začala dělat chyby. Paměť mi selhávala. A tak jsem šla k lékaři.
Ten mě poslal na krevní testy – vše v pořádku. Psycholog? Podezření na depresi. Ale já nebyla smutná. Jen unavená. Chronicky. Po čase mě odeslali na neurologii. A tam se konečně, po několika měsících, něco hnulo.
„Máte idiopatickou hypersomnii,“ řekla lékařka. Nikdy jsem to slovo neslyšela. Znamená to, že moje tělo má narušený cyklus spánku a bdění. Že spím extrémně dlouho, ale ten spánek není regenerující. Mozek se nedokáže správně přepnout do hlubokých fází spánku – a tak si žádá stále víc a víc.
Začala jsem plakat. Ne proto, že by ta diagnóza byla děsivá. Ale protože jsem konečně měla důkaz, že to není moje vina. Že nejsem líná. Že nejsem rozbitá. Jen nemocná.
Nastala další fáze: léčba. Léky na podporu bdělosti, přísný režim, sledování spánkového rytmu, denní spánkové deníky. Nebylo to jednoduché. Ale aspoň jsem měla naději. Po několika měsících jsem dokázala fungovat bez odpoledního spánku. Pak jsem zvládla celý den. A po roce jsem si dokázala najít práci na poloviční úvazek.
Lidé mi dál říkali: „Ale vypadáš úplně normálně.“ A právě v tom je ta zrada. Hypersomnie není vidět. Ale ničí vám život. Od vztahů přes práci až po sebevědomí. Nevíte, kdo vlastně jste – jestli člověk, nebo jen unavený stín.
Dnes o tom mluvím nahlas. Protože vím, kolik lidí tohle prožívá. A jak málo se o tom ví. Kolik žen je považováno za líné, přecitlivělé nebo hysterické – přitom jen nedostávají správnou pomoc.
Jsem pořád unavená. Ale už ne sama. A hlavně – už se nestydím říct, že můj denní limit není nekonečný. Že potřebuju odpočinek. A že i nemoc, která není vidět, si zaslouží pochopení.
