Má dcera byla vždy moje sluníčko. Když byla malá, tak jsem se jí věnovala tak moc, až jsem ji strašně rozmazlila. Nebyla jsem v tom sama, protože manžel dělal úplně to stejné. Když dcera dostudovala střední školu, tak na vysokou školu jít odmítla.
I když by v tom měla naši plnou podporu, tak by vysoká znamenala odstěhovat se do jiného města, ale ona si prostě u nás tak zvykla, že nechtěla jít jinam.
Ze začátku jsem byla ráda, že chce být s námi
Myslela jsem si, že pokud nechce jít na vysokou školu, tak si najde práci a bude šetřit. Opravdu jsem byla přesvědčená, že jakmile bude mít dcera našetřený nějaký základ, ke kterému bych jí s manželem ještě něco přidala, tak si najde svůj byt.
Nechtěla jsem po ní žádné peníze za nájem ani jídlo, protože je to přeci jenom moje dcera a bude lepší, když si peníze bude spořit. Navíc jsem byla v té době i ráda, že chce být ještě chvíli s námi.
Dcera odmaturovala a řekla, že si chce užít ještě posledních prázdnin. Neměla jsem nic proti, protože sama vím, že už takové volno v životě nepřijde.
Musela jsem udělat radikální krok
Po roce jejího válení mi došla trpělivost, protože se pohybovala jen mezi televizí, lednicí a koupelnou. Nechápala jsem to, proč si nehledá slušné zaměstnání. Nejhorší na tom bylo to, že ani doma s ničím nepomohla. Nechala se prostě ode mě obsluhovat.
Když si nějakou práci našla, tak tam vždy vydržela asi měsíc a potom byla zase doma. Takto se to opakovalo celé 4 roky. Musela jsem tomu všemu říct dost a udělat radikální krok.
Po tomto období jsem ji vystěhovala z domu. Stálo mě to hodně přemlouvání, ale udělala jsem to. Brečela mi u dveří s tím, že nemá kam jít, ale je to přeci jenom pro její dobro. Jinak by se nepostavila na vlastní nohy asi nikdy.
