Zdravotní sestra sdílí své nejintimnější zkušenosti z oddělení paliativní péče. Skrze silná slova umírajících ukazuje, co lidé skutečně litují – neodpuštěných chyb, nevyřčených vět, neprojevené lásky. Článek je silnou výzvou k životu v přítomnosti a k upřímnosti vůči sobě i druhým.
Smrt v nemocnici není jako ve filmu. Není to dramatické poslední nadechnutí do ticha. Někdy je pomalá. Někdy přijde tiše. A někdy přinese slova, která vám změní pohled na život. Pracuji jako sestra na oddělení paliativní péče. A některé věty, které mi umírající řekli, si ponesu v sobě navždy.
Jmenuji se Lenka a jsem zdravotní sestrou přes patnáct let. Za tu dobu jsem se setkala se stovkami lidí, kteří odcházeli. Ne všichni byli staří. Ne všichni připravení. Ale každý z nich měl v posledních chvílích jedno společné – chtěli být slyšeni.
Jednoho z mých pacientů si pamatuji velmi jasně. Jmenoval se pan Jiří, měl 42 let a rakovinu slinivky. Věděl, že mu zbývají dny. A přesto se každý večer snažil udělat vtípek, smát se s námi, nebrat si věci osobně. Jednou jsem u něj seděla a ptala se ho, jestli se bojí. Odpověděl: „Ne smrti. Bojím se, že jsem toho řekl moc málo lidem, na kterých mi záleželo.“
Tahle věta mě pronásledovala celé týdny. Protože i když byl smířený, litoval. Ne toho, že si nekoupil lepší auto, že nezůstal v práci déle. Litoval slov, která neřekl. A lidí, kterým se neomluvil.
Pak byla paní Alena. Měla Alzheimerovu chorobu, byla v domově už čtyři roky. Většinu času mlčela. Ale poslední dny se jí zázračně rozjasnily. Jedno ráno mě chytila za ruku, podívala se mi do očí a zašeptala: „Děkuju, že jste tu. Nikdy mě nikdo takhle nedržel.“ Byla to žena, která neměla nikoho. Dospělé děti se jí odcizily, manžel zemřel. A přesto, stačilo držení za ruku, obyčejné gesto, které jí vrátilo lidskost. Umřela o den později. Klidně, s úsměvem.
Jedna z nejbolestivějších situací byla s mladým mužem, Michalem. Měl leukémii, bylo mu dvacet devět. Byl plný života, přesto věděl, že končí. Poslední večer, co jsem ho viděla, mi řekl: „Řekněte lidem tam venku, ať se přestanou hádat kvůli hloupostem. Čas, který mají, se jim jen zdá nekonečný.“
A já mu to slíbila. Protože jsem viděla, jak za pár hodin usnul a už se neprobudil.
Ne všechny odchody jsou klidné. Někteří bojují do posledního dechu. Někteří křičí, jiní mlčí a hledí do prázdna. Ale každý z nich chce jedno – být slyšen, být viděn, být pochopen.
Změnilo mě to. Nemůžu to nosit jen v sobě. Proto jsem si začala zapisovat věty, které mi lidé řekli před smrtí. Ne jako hororový seznam, ale jako připomínku. Že máme čas žít. Ale nikdy nevíme, kolik ho máme.
• „Chtěla bych obejmout mámu ještě jednou.“
• „Život není o práci. Je o tom, koho miluješ.“
• „Měla jsem víc tančit.“
• „Kéž bych se nebála tolik chybovat.“
• „Díky, že jste se na mě usmála.“
Tohle nejsou jen věty. To jsou odkazy. Malé poklady od těch, kteří už vědí, jak život končí. A co v něm vlastně mělo smysl.
Dnes, když se mě někdo ptá, co dělám, neříkám jen, že jsem sestra. Říkám, že jsem svědkem posledních pravd. A že život je příliš krátký na to, abychom ho trávili zbytečnostmi. Proto dnes víc objímám, víc volám mámě, víc se směju. A víc si vážím každého dne, kdy ráno otevřu oči.
