Už od první třídy jsem si strašně zakládala na tom, abych byla ve škole nejlepší. Až na pár škobrtnutí jsem více méně pořád měla samé jedničky, díky kterým jsem se po základní škole dostala na prémiové gymnázium. Tam jsem...
Už od první třídy jsem si strašně zakládala na tom, abych byla ve škole nejlepší. Až na pár škobrtnutí jsem více méně pořád měla samé jedničky, díky kterým jsem se po základní škole dostala na prémiové gymnázium. Tam jsem pokračovala stejnými výsledky jako na základní škole. Myslím si, že jsem byla dokonce nejlepší ze třídy.
Po vysoké škole přišlo vystřízlivění
Když jsem přešla na vysokou školu, tak už to nebylo zdaleka tak jednoduché. I přes několik hodin učení jsem se ale snažila to vše dohnat a pořád být ta nejlepší.
Vysokou školu jsem dokončila za řádnou dobu studia s výsledným červeným diplomem. V té chvíli jsem na sebe byla opravdu velmi pyšná a věřila jsem si.
Myslela jsem, že po dokončení vysoké školy se o mě budou na trhu práce rvát a že já budu ta, která si může vybírat z několika pracovních nabídek.
To se samozřejmě nestalo a já jsem teď bez práce. Připadá mi, že moje vzdělání je ve spoustě firem spíš na obtíž, protože bych musela dostávat například větší plat.
Spolužáky jsem pohrdala, teď je chodím prosit o místo
Docela velkým paradoxem je pro mě to, že jsem na základní i střední škole pohrdala spolužáky. Skoro s nikým jsem se tam nebavila a rozhodně bych se na škole nikdy nebavila s člověkem, který propadal nebo měl hodně špatné známky. Připadal mi jako podřadný člověk.
V dnešní době mám za sebou několik pohovorů ve firmách, které vlastní některý z těchto hůř se učících spolužáků. Bylo to pro mě opravdu hrozné zjištění, že jsou na tom mnohem lépe než já, která studovala tak dlouho a pořád měla dobré známky.
Kdybych měla možnost vzít všechno zpět, tak bych rozhodně přehodnotila svůj přístup k ostatním, protože jsem konečně pochopila, že mít dobré známky opravdu neznamená všechno. Rozhodně tedy ne cestu k zaručenému životnímu úspěchu.
