Když jsem otěhotněla, tak jsem byla šťastná, protože se nám delší dobu nedařilo. Můj syn byl zlatíčko, opatrovala jsem ho na každém kroku a možná to byla ta chyba. Když dosáhl dospělosti, tak se nám jakoby utrhl ze řetězu....
Když jsem otěhotněla, tak jsem byla šťastná, protože se nám delší dobu nedařilo. Můj syn byl zlatíčko, opatrovala jsem ho na každém kroku a možná to byla ta chyba. Když dosáhl dospělosti, tak se nám jakoby utrhl ze řetězu.
V den jeho osmnáctin se nevrátil domů
Nikdy jsem ho pořádně nikam nepouštěla, pokud neměl dle mého názoru dobrý doprovod. Teď si to zpětně docela dost vyčítám, protože asi trpěl tím, že nemohl chodit s kamarády ven. Manžel mě vždy podporoval, ale v den jeho osmnáctin mu chtěl dát pokoj.
Když měl Robert osmnácté narozeniny, tak jsem si myslela, že uděláme klasickou rodinou oslavu. On měl však úplně jiné plány a chtěl vyrazit s kamarády. Já byla proti, ale manžel ho pustil s tím, aby se ozval, kdy se vrátí.
Čekala jsem na něj až do páté hodiny ranní, ale nepřišel
Nechtěla jsem se s tím smířit a na syna jsem čekala až do páté hodiny ranní. Nepřišel a já jsem mezitím usnula na sedačce u televize. Když nebyl doma ani na oběd, tak jsem měla opravdu strach a začala jsem obvolávat jeho kamarády.
Chtěla jsem jít dokonce i na policii, ale manžel mě ujišťoval, že někde vyspává kocovinu. Vrátil se až v devět večer zelený jako vodník a bylo mu strašně zle. Rovnou zapadl do pokoje, kde proležel dva dny.
Týden byl klid, ale pak to vše začalo
Doufala jsem, že mu tento zážitek s alkoholem stačil a bude klid. Za týden však poslal sms zprávu, že dnes nepřijde a spí u kamaráda. Vrátil se další den ve stejném stavu, ale tentokrát zase večer odešel. V podstatě začal chodit každý den pryč a domů se chodil jen osprchovat, najíst a vyspat.
Vydržela jsem to přesně rok a pak se ozvala s tím, že nejsem žádný hotel, který bude využívat jen na to nejnutnější. Řekla jsem mu, aby si zkusil skutečný život, jak se o sebe postará sám. Ve zlosti jsem mu také řekla, ať se přidá klidně rovnou k bezdomovcům, se kterými může popíjet celý den.
Myslela jsem, že se mu to v hlavě urovná a buď si zařídí práci s vlastním bydlením, anebo se vrátí domů s tím, že se polepší. Ale po mém proslovu si zabalil cestovní tašku a od té doby žije na ulici.
K nám už vůbec nechodí a když ho náhodou potkám, tak odvrátí zrak. Tohle bych do svého dítěte nikdy neřekla a strašně se za to stydím. Přemýšlím zpětně a říkám si, kde se to všechno pokazilo.
